Dnes bych tu nebyla, nebýt mé psycholožky

3. března 2012 v 18:37 | z Anabell |  Příběhy
Vlastně ani pořádně nevím, jak nebo kdy to začalo. Snad od narození jsem žila v tom, že jsem hrozně tlustá. Přitom dospělým jsem se jako malá holčička vždycky hrozně líbila - prostě modrooká roztomilá blondýnka. Jenže v 1. třídě se najednou vše změnilo. Máma mě nechala ostříhat na kluka a tím to začalo. Na pískovišti si mě maminky jiných dětí pletly s klukem a já až do 6. třídy byla terčem posměchu. Jsou přezdívky, které mám dodnes vyryty v hlavě, jako například podvraťák nebo přírodní katastrofa. Nikdy jsem to nikomu neřekla, nestěžovala si, ale vím, že mě to moc bolelo. Už v 5. třídě jsem si pohrávala s různými dietami. To mi bylo jedenáct let. Hodně jsem se kontrolovala, málo jedla a závodně dělala atletiku. Všimla si toho třídní učitelka, zavolala rodičům domů a bylo po dietě. Další takové náznaky začaly v 7. třídě. Tenkrát mě sociální péče odebrala rodičům.

Nikdy to u nás nebylo dobré. Máma a táta se hádali - hádají se skoro pořád a ani pro ránu nikdy nešli daleko. Bohužel u facky nikdy nezůstalo. Nezvládala jsem to a hrozně mě to trápilo. Hlavně jsem pořád z každé hádky obviňovala sebe. Měla jsme pocit, že kdybych byla lepší, tak by to tak nebylo. Psychicky jsem to už jednou nevydržela, svěřila se ve škole učitelce a dál už šlo vše přes sociálku. Byla jsem umístěna do Střediska sociální pomoci dětem, denně jsem byla v rukou psychologů a sociálních pracovnic. Rodiče mě chtěli zpět domů, takže logicky museli spolupracovat. Nicméně dlouho jim to nevydrželo. Když bylo po půl roce rozhodnuto, že se vrátím zpět domů, okamžitě přestali docházet k psycholožce a vše se vrátilo do zajetých kolejí. Týden po návratu domů jsem se pokusila o sebevraždu. Naivně jsem čekala, že vše už bude dobré, ale nebylo. Rodiče mi nějakou dobu vyčítali, že jsem to někomu řekla - aspoň mě to tak vždycky přišlo. Někdy na mě i máma řvala, že to bylo lepší, když jsem nebyla doma. Psycholožka odešla na mateřskou a já v tom zůstala sama.

Opět najely různé diety, třeba na lyžáku se školou jsem 3x denně zvracela. Každé jídlo šlo okamžitě ven. Připadala jsem si hrozně odporná. Na druhou stranu jsem ale věděla, že musím, že to musí jít ven. Asi to byla i jistá forma sebedestrukce a volání o pomoc. Nikdo ale o tom nevěděl. Pak se to nějak uklidnilo, ale nevím jak. První pořádná fáze přišla v 9. třídě. Onemocněla jsem mononukleózou. Díky přísné dietě jsem za měsíc zhubla 4 kg. Do toho mi učitelka dramaťáku řekla, že jestli chci být herečka, nesmím přibrat ani kilo. No a najednou v hlavě naskočila myšlenka: "Hele, ono to jde hubnout, jen se musí chtít." Den před Štědrým dnem jsem zkusila nejíst. Výsledek byl o kilo méně. Zaradovala jsem se. Další den jsem nejedla, abych viděla zlaté prasátko. Samozřejmě to byla jen výmluva. Nikdo, ani já sama, jsem nevěděla, kam se řítím. Pořád mi mé druhé já říkalo: "Neboj se, teď nebudeš jíst, pěkně zhubneš a až budeš akorát, zase budeš jíst normálně." Jenže to tak nešlo. Propadala jsem se hlouběji a hlouběji. Za celý týden jsem snědla třeba 1 kojeneckou výživu. Hrozně rychle jsem se z 54 kg dostala na 45 kg. Jenže jsem pořád nebyla dost hubená. Pořád jsem si připadala vyžraná jak prase. Mým snem byla váha 38 kg. Motala jsem se v kruhu. Celý týdny jsem nejedla, ale pak to tělo už nevydrželo a doslova jsem sežrala celou ledničku. Na to pochopitelně nastoupily nepředstavitelné deprese. Že jsem selhala, že takhle nikdy hezká nebudu, že je vše v háji. Snažila jsem se takové přejídací záchvaty vůbec nemít a když náhodou nějaký přišel, začala jsem to rychle řešit projímadly a zvracením.

Uzavřela jsem se sama do sebe a skoro nekomunikovala. V hlavě jsem měla jen jednu věc - jídlo. V té době jsem byla v matematice geniální. Neustále jsem počítala, převáděla KJ a kalorie. Věděla jsem přesně kolik co má kalorií a v obchodě jsem dokázala vybírat jogurt i půl hodiny. Prostě tím stylem, že jsem prohlídla všechny jogurty kolik mají kalorií a ten s nejnižším počtem jsem vzala. Přestala jsem spát. Denně jsem spala maximálně 4 hodiny. Většinou ve čtyři hodiny ráno jsem už byla na nohou. Abych ještě více hubla, cvičila jsem v noci. Pěkně potichoučku, abych nevzbudila rodiče. Často jsem zkolabovala. Udělalo se mi zle, začal se se mnou točit celý svět a lehla jsem do postele. Měla jsme hrozné křeče. Nicméně jakmile to ustalo, jako smyslů zbavená jsem vstala a pokračovala. Přidaly se zdravotní problémy. Slovo menstruace jsem už ani neznala. Měla jsem poruchy krvetvorby, takže mě dopovali šílenými dryáky, abych nevykrvácela. Tekla mi pořád krev z nosu. Později jsem i zvracela krev, ale to nikdo nevěděl. Neustále jsem se klepala zimou. I v létě, když jsem nic nedělala a jen seděla, měla jsem dojem, že musím umrznout. Rodiče něco tušili, ale hodně před tím zavírali oči. Máma sice někdy dostala hysterický záchvat, že umřu a že mě odveze do nemocnice, ale víc nic. Stydím se za to, jak jsem podváděla a lhala. Jak jsem říkala, co jsem jedla, ale ve skutečnosti jídlo bylo v kabelce nebo v šuplíku, či jsem ho vyhodila z okna. Nemohla jsem si pomoci. Byla jsem sama. Měla jsem obrovskou potřebu si ubližovat za to, jaká jsem. Nenáviděla jsem se a vinila se za všechny hádky rodičů. Pořád mi v hlavě běhalo, že kdybych byla lepší, tak by to tak nebylo. Začala jsem to řešit řezáním se. Měla jsem schovaný nůž a denně jsem se řezala do ruky. Když jsem viděla krev a cítila bolest, byla to obrovská úleva. Pak už jsem ale bolest ani necítila a potřebovala jsem víc a víc. Jednou jsem jela se školou na jeden den na lyže. Nejedla jsem už několik dní. Odpoledne, když jsem jela na snowboardu, neměla jsem ani sílu ovládat nohy. Najednou se mi podsekla spodní hrana a letěla jsem rovnou na hlavu na led. V té době jsem ještě neměla helmu. Byla jsem při vědomí, nicméně trpěla jsem bolestmi a zvracela. V Brně jsem ihned skončila v nemocnici s otřesem mozku a krevním výronem na mozku. Ani to mě ale nevarovalo. Dva týdny jsem strávila doma pod dohledem táty, ale pokaždé jsem se stejně dokázala jídla zbavit.

Naštěstí jedna učitelka ze školy věděla, co se děje. Byl to jediný člověk, se kterým jsem komunikovala. Hodně mi v tomhle nahrazovala mámu. Denně jsme si povídaly, psaly SMS-ky a volaly si. Snažila se mi pomoci. Měla o mě šílený strach. Psychicky jsem byla troska. Díky ní jsem navštívila školní psycholožku. Pak jsem se s tím svěřila ještě jedné osobě a ta mě odkázala na Anabell, které se v té době teprve rozjíždělo. Jednou jsem konečně sebrala odvahu a šla na svépomocnou skupinu. Pořád jsem ale měla pocit, že tam nepatřím. Že já přece nejsem anorektička. Že jsem hrozně tlustá a celé dvě hodiny jsem pokaždé maskovala "špeky". Nikdy jsem toho ani moc nenamluvila. Když jsem měla mluvit, polívalo mě horko, třásly se mi ruce, bušilo mi srdce jako o život, potila jsem se a sotva ze sebe vysoukala jednu větu, ale pomalu to šlo. Začala jsem se pomalu stabilizovat a naučila se jíst 3x denně. Myslela jsem, že už jsem v pořádku, ale pravda byla jinde. Pořád jsem se hystericky vážila několikrát denně. Jídlo také mělo pevnou strukturu. Snídaně v 6:00 maximálně 200 g, oběd ve 12:00 maximálně 200 g a večeře se musela stihnout do 17:00 a také maximálně dvě stě gramů. Když hrozilo, že to nestihnu a budu jíst po páté hodině, dusila jsem v sobě obrovskou agresi. Nicméně považovala jsem se za vyléčenou. Nastoupila jsem do prváku na gympl a nikdo o mně nic nevěděl. Ani neměl důvod. Váhu jsem si držela na 45 kg a nehubla. V prváku mě ale potkala skvělá věc. Dostala jsem roli v divadle. Při zkouškách jsem najednou cítila, že nemám sílu, že jsem vyčerpaná a že musím více jíst. Teď se rozjelo přejídání. Ani ne tak, že bych jedla moc, ale hlavně hrozně chaoticky a samá kalorická jídla. Měla jsem potřebu to vše dohnat. Tělo to nutně potřebovalo. Na konc

Potácela jsem se v takových depresích, že jsem věděla, že mám jen dvě možnosti: buď zkusit terapii a doufat, nebo se zabít. Naštěstí jsem zvolila to první. Během září už jsem zase naskočila do rychlíku jménem anorexie. Během čtrnácti dnů jsem zhubla 10 kg. Nejedla jsem. Vůbec. Motala se mi hlava, nebyla jsem schopná vyjít schody a zase jsem v tom lítala. Nicméně ve škole byli všichni velice pozorní, už během prvního týdne zpozorovali, že se něco děje. Že jsem se úplně stáhla stranou a že jsem v jiné galaxii. Řešila to celá škola, aniž bych o tom věděla. Tentokrát jsem se dostala na 40 kg. Ale pořád to bylo moc. Tělo mě ale už níž nepustilo. Při 40 kg mi řeklo: "Dost!" Už s váhou nešlo dolů. Já už jsem to taky nedokázala.

Už mě asi trochu začala nahlodávat terapie, že je něco špatně. Pořád jsem ale měla pocit, že tam nemám co dělat a že jen zabírám místo někomu jinému. Taky jsem cítila, že potřebuji energii. Neměla jsem sílu na tanec, který tak miluji. Po půl roce nastal první průlom, kdy jsem začala chápat, že mi možná přece jen ta psycholožka chce pomoci a nejde proti mně. Do té doby jsem si myslela, že stejně jako všichni ostatní mi závidí, že dokážu hubnout. Jenže jsem našla odvahu a svěřila se jí, že jsem byla v dětství sexuálně zneužívaná. Už jednou jsem to řekla jedné psycholožce, ale neřešilo se to. Tutlala jsem to v sobě osm let. Ale tentokrát to bylo jiné. Celou hodinu jsme o tom mluvily a já se pak cítila fajn, že mně nepodkopla nohy, ale podržela mě. Vždycky jsem se bála, že si někdo bude myslet, že jsem si to vymyslela, a proto mi bylo fajn, že jsem se svěřila tomu pravému člověku. Dodnes to nemám bohužel dořešený a vrací se mi to jako noční můra a to už je to patnáct let, ale věřím, že jednou to bude dobrý. No a na základě toho se začal pozitivně vyvíjet vztah mezi psycholožkou a mnou. Začala jsem se jí svěřovat a věřit jí. Pak už jsem ji měla natolik ráda, že jsem chtěla chodit na terapii. Cítila jsem, že mi to k něčemu je a že mi pomáhá už jen to, že si mohu s někým popovídat a aspoň na chvíli vystrčit aspoň jednu nohu z té izolační bubliny. Samozřejmě to nešlo ze dne na den. Procházela jsem neustále hroznými depresemi, řezala se, nenáviděla. V hlavě jsem měla pořád myšlenku, že taková mrcha jako já nemá právo na život a že je jen všem na obtíž. Dokonce jsem chtěla i několikrát odejít z terapie z přesvědčení, že jen otravuji a nechtěla jsem, aby se psycholožka musela stýkat s takovou sviní jako jsem já. Naštěstí jsem to nikdy neudělala. Bývaly i krušné chvíle terapie, kdy mi vždy psycholožka stoupla na krk. Takže postupně pro to, aby mohla pokračovat terapie, jsem musela dodržovat pravidla a to bylo asi to nejtěžší: jíst normálně, nezvracet, nepoužívat projímadla, neřezat se atp. Začala jsem brát antidepresiva a ty mně hodně pomohly. Beru je dodnes, i když už snižujeme dávky. Dnes, po třech letech terapie, si troufám říci, že jsem vyléčená. Ani s chlapy jsem to neměla růžové. Přes své zaujetí vlastním tělem a jídlem jsem vlastně ani neměla čas na nějaký vztah. Jeden jsem měla, ale nebyl dobrý. Nějakou dobu jsem měla růžové brýle a neviděla nic, byla jsem zamilovaná. Nedokázala jsem ale partnerovi říci, co se se mnou děje. Nedokázala jsem mu říci ne. Po půl roce vztah zkrachoval. Vlastně přesně v ten moment, kdy ty růžové brýle spadly a já zjistila, že tohle nechci.

Byla to dlouhá cesta a hodně bolestivá, ale stála za to. Bývala jsem troska. Navenek jsem vypadala o.k., ale uvnitř jsem byla hromádka neštěstí, která hrozně potřebovala pomoc, ale nedokázala si o ni říci. Bývaly doby, kdy jsem brečela pořád, i bez důvodu. Prostě jsem na tom byla psychicky tak zle, že jsem nedokázala nebrečet. Mnohokrát jsem se zhroutila v kuchyni s nožem v ruce. Nedá se spočítat, kolik nocí jsem se protrápila. Nechtěla jsem chodit mezi lidi a když jsem musela, navlíkala jsem se do volného dlouhého fialového svetru a volných riflí, aby nikdo neviděl, jak vypadám. Nikdy bych to nepřála nikomu zažít. Třetina holek umírá a spousta jich spáchá sebevraždu. Není divu. Bože, kolikrát já to chtěla udělat. Nikdy jsem nevěřila, že by mi mohlo být lépe. Celé večery jsem probrečela nad počítačem, naprosto bezradná, zhnusená sama sebou, zoufalstvím. Rozjely se mi hrozné deprese. Zároveň si uvědomuji, jak je pojem vyléčená hrozně relativní. Vím, že anorexie navždy ve mně bude, že může kdykoliv zaútočit. Musím si všímat situací, kdy má tendence se vracet, vyhýbat se stresu a snažit se ho řešit jinak. Jíst normálně, neomezovat se, nedržet diety, nehladovět. Jakmile už zase v hlavě naskakují moje anorektické hlasy, musím to zavčas analyzovat, proč to tak je, co mě potkalo, co tím řeším, nepoddat se tomu, ten týden, dva i tři přetrpět a jíst normálně a ona zase sama odejde, když vidí, že nemá šanci. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem ji prožila. Je to obrovská zkušenost, k nezaplacení, i když není lehká a příjemná. Díky terapii jsem se naučila sama se sebou zacházet jinak. Naučila jsem se říkat ne. Lehnout si, když jsem unavená a odpočívat. Našla jsem k sobě cestu, že se o sebe musím starat a hýčkat se, protože žiji jen jednou. Denně děkuji za to, že mohu žít. Bohužel neexistuje recept nebo návod, jak se vyléčit. Jak říkají v Anabell, je to mozaika, kdy skládáte kousek po kousku, dokud nezapadne ten poslední. Musela jsem začít mluvit, nedusit vše v sobě, řešit všechna traumata a trápení z minulosti. Naučila jsem se radovat z maličkostí, z toho, že svítí sluníčko, že se na mě někdo usměje.

Dnes mám i dobrý vztah s rodiči. Vždycky mě hodně podporovali v tom, co jsem dělala. Ať už jsem si vymyslela jakýkoliv koníček, pokaždé stáli za mnou. Jako malá jsem prožila i doby, kdy jsme neměli moc peníze. A je to fajn. O to víc si vážím toho, že jsem teď naprosto nezávislá. Vždycky mě vedli k tomu, abych znala hodnotu peněz. Abych si dokázala sama našetřit na to, co chci, abych uměla peníze vydělat. Od 15ti let jsem už pobíhala po brigádách a dnes mám stálé zaměstnání administrátorky webu. Pomohli mi i postavit se na vlastní nohy. Koupili mi byt na hypotéku, protože jsem se chtěla odstěhovat a nechtěli, aby se peníze vyhazovaly do nájmu. Bydlím ve 3+1 s kamarádkami, vlastně jejich nájem platí hypotéku. Hodně mi to pomohlo. Je to prima pocit vědět, že se dokáži sama o sebe postarat. Že dokáži vyjít s určitou částkou, že zvládám domácnost, práci, školu. Naučila jsem se nakládat s časem a rozvrhovat ho tak, abych měla dostatek času i na své koníčky. Jsem ráda, že své rodiče mám a miluju je, ať už mezi námi dříve bylo cokoliv.
Zároveň chci poděkovat všem, kteří mi pomohli se z toho pekla dostat, zejména mé úžasné psycholožce a Anabell, protože nebýt jich, nebyla bych tu dnes.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama